Společnou cestou -

Dobrý den,

pokud je na Vás nařízena exekuce, kterou nebude možné plně uspokojit prostřednictvím přikázání pohledávky z bankovního účtu, či srážkami ze mzdy, nelze vyloučit, že exekutor přistoupí k exekuci ve formě prodeje movitých a případných nemovitých věcí.

U nemovitostí je situace poměrně jasná - katastr nemovitostí eviduje, kdo je vlastníkem či spoluvlastníkem, takže exekutor si poměrně snadno zjistí, na který majetek může vést exekuci, aniž by bylo nutné prokazovat, že zápis v katastru je chybný (či neúčinný).

Problém představují movité věci - ty zpravidla nepodléhají žádné centrální evidenci a tudíž není možné jednoduchým způsobem ověřit, co je či není ve vlastnictví dlužníka (povinného). Exekutor tudíž vstoupí do prostor, kde se dlužník (povinný) zřejmě zdržuje (není podstatné zda jde či nejde o místo trvalého pobytu - exekutor postupuje na základě domněnky) a zde se řídí odhadem - pokud se splete, je na skutečném vlastníkovi dotčených věcí, aby předepsaným způsobem upozornil na omyl.

V první fázi má vlastník 30 dnů na to, aby podal tzv. návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Tento návrh se podává k exekutorovi, který dotčené věci sepsal (či respektive rovnou odvezl) a dokládá se v nich vlastnické právo k věcem. Důkazem může být cokoliv dokládající vlastnické vztahy - od kupních smluv po místopřísežná prohlášení svědků. Nebude-li exekutor ochoten vyhovět návrhu, má vlastník následně dalších 30 dní na to, aby podal k soudu tzv. vylučovací žalobu (proti věřiteli - oprávněnému). I v této žalobě jde o to, že žalobce dokládá své vlastnické právo k postižené věci a požaduje, aby se tato věc vyloučila z exekuce, jelikož nepatří povinnému a tudíž ji není v rámci exekuce na povinného přípustné prodat. Rozdíl zde spočívá v tom, že soud již ve srovnání s exekutorem, který postupuje "odhadem", může autoritativně rozhodnout, komu dotčená věc patří.

Samozřejmě je nejlepší, pokud je možné exekutorovi situaci předem vysvětlit a ten se následně ani nedomnívá, že by dotčená věc mohla být povinného a tudíž si všichni zúčastnění ušetří čas i nervy.. Za tímto účelem je vhodné veškeré nové vybavení nakupovat tak, aby bylo doložitelné kdo, kdy a z jakých prostředků dotčené věci zakoupil (platba kartou z účtu přítelkyně). Je třeba upozornit, že takovéto doklady jsou pouze o tom, že se snažíte exekutora přesvědčit, že nejste vlastníkem dotčených věcí a v žádném případě neznamenají, že by exekutor jim navzdory nemohl dotčené věci exekučně postihnout. Exekutor může dojít k závěru, že si není jist, "jak to vlastně je" a odkáže Vás k soudu s tím, že až ten má autoritu "rozplést" vlastnická práva. Upozornit je třeba na to, že exekutoři jsou ve svém oboru profesionálové (i když jsou velké rozdíly úřad od úřadu), takže nelze vyloučit ani to, že půjdou po tom, jak to bylo s tím, že si přítelkyně to či ono kupuje - v praxi jsou známé případy, kdy soud rozhodl, že šlo pouze o účelovou koupi, kdy povinný poskyt třetí osobě prostředky, aby na sebe koupila věc, kterou následně povinný užíval jako věc vlastní. Ve výsledku pak i tuto věc bylo možné postihnout exekucí, jelikož skutečným kupcem byl povinný a nikoliv osoba uvedená ve smlouvě (to byl ve skutečnosti pouze zástupce skutečného kupce).

Exekutor je omezen nejen tím, že může zabavit pouze Vaše věci (s výše uvedeným rizikem omylu), ale i tím, jaké věci obecně nelze zabavit vzhledem k jejich povaze. Vyloučeny jsou ze zákona věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiné věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Jde zejména o:

a) běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti,

b) snubní prsten a jiné předměty podobné povahy,

c) zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě,

d) hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu (2 x 3 126 Kč).

Pamatovat je třeba na to, že splněny musí být OBĚ podmínky. Velmi častou chybou tak je, že nemůže být postiženo "obvyklé vybavení domácnosti", ale již se zapomíná na skutečnost, že musí jít o vybavení které je JAK obvyklé TAK zároveň nezbytné.

Například mikrovlná trouba je v ČR nepochybně obvyklou součástí vybavení domácnosti, ale není nezbytná, pakliže má povinný jinou možnost přípravy potravy. V této fázi asi již tušíte, že v praxi může být dosti sporné, co je či není v daném případě třeba považovat na obvyklé a nezbytné. Ve výsledku záleží na soudní praxi a posouzení konkrétních okolností. Z judikatury se tak např. dozvíme, že pračka není nezbytná, pokud jde o osaměle žijícího jednotlivce, ale je nezbytná, jde-li o rodinu s malými dětmi...

V případě potřeby svůj dotaz doplňte nebo upřesněte.

S pozdravem,

Ondřej Načeradský, Občanská poradna o.s. Společnou cestou.