Společnou cestou -

Dobrý den,

těžko Vám mohu odpovědět na otázku typu "proč převážná většina právníků udržuje občany našeho státu v bludu".

Při exekuci prodejem movitých věcí se postupuje primárně podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Ten však k prodeji movitých věcí uvádí jen dílčí ustanovení (zejména ust. §§ 66 a 68 citovaného zákona) a v ostatním odkazuje na přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu upravujícího výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (ust. § 69 citovaného zákona).

V občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.) najdeme zvláštní úpravu k výkonu rozhodnutí prodejem movitých věci v ustanoveních §§ 321 až 334a.

K oprávnění vstupovat do cizích prostor se vztahují zejména ustanovení:

§ 325a

Toto ustanovení, opravňuje učinit "osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu (sídla, místa podnikání) a jiných místností povinného, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek" a dále opravňuje "zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříne nebo jiné shránky otevřít".

§ 325b

Dle tohoto ustanovení povinný umožní přístup "na všechna místa, kde má své movité věci umístěny". Vůči každému, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podníkání) nebo jiné své místnosti, je uložena povinnost "strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného" přičemž v případě nesplnění povinnosti je opět dáno oprávnění "zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup".

Co se nám tedy v zákonné úpravě opakuje? Spojení "svůj byt (sídlo, místo podníkání) nebo jiné své místnosti". Zákon nedefinuje, co má být pod tímto spojením přesně rozuměno. Můžeme dovozovat co je byt (funkčně definovaná část nemovitosti) a co je místnost (část nemovitosti definovaná obvodovým zdivem, stropem a podlahou), ale složitější je zdánlivě nenápadné slovíčko "svůj/své". Pokud vyjdeme z běžného jazyka, tak použití těchto slov v žádném případě neurčuje, jaký je právní vztah mezi povinným a dotčeným bytem či místností, někdy toto slovíčko může označit vlastnické právo, jindy právo nájemní a někdy pouhou faktickou skutečnost, že osoba dotčený byt či nemovitost užívá, aniž by k tomu měla vlastní samostatný právní titul.

Co se situací, kdy není ze zákona něco jasné? Nezbývá než začít zákon "vykládat" (ostatně o jednu z metod výkladu jde již v okamžiku, kdy začneme zkoumat ustálený význam použitých slov), přičemž já si mohu vyložit zákon jedním způsobem, druhým způsobem si můžete zákon vyložit Vy, třetím způsobem Veřejný ochránce práv, čtvrtým způsobem Ministerstvo spravedlnosti, pátým způsobem příslušný okresní soud, šestým způsobem Nejvyšší soud ČR atd.

Pro praxi je samozřejmě určující, kdo je v dané věci oprávněn rozhodnout. Sejdou-li se u soudu dvě strany a soudce, bude rozsudek vydán podle toho, jakým způsobem si právo vyloží soudce. Dojde-li následně k odvolání bude záležet jak si právo vyloží odvolací soud, bude-li podáno dovolání, bude záležet jak si právo vyloží Nejvyšší soud ČR, bude-li podána ústavní stížnost bude záležet na výkladu Ústavního soudu ČR a končit můžeme až u příslušných mezinárodních soudů...

Je samozřejmě nesmyslné trvat na vlastním způsobu výkladu a ignorovat skutečnost, že v případě řešení sporu budou soudy či jiné kompetentní instituce vycházet z jiného výkladu. Každý samozřejmě může na základě výkladu práva dojít k závěru, že je něco protiústavní (např. vybírání regulačních poplatků ve zdravotnictví, když je garantována bezplatná péče), ale podstatné je, zda se s tímto názorem stotožní Ústavní soud. Při výkladu práva se tudíž zkoumá, zda, kdo, kdy a v jaké věci došel k jakému závěru. Zásadní význam zde má především výklad těch, kteří o dané věci budou rozhodovat, či výklad jejich nadřízených, ale značnou váhu může mít i názor publikovaný v odborných kruzích (určitou otázku např. soudy doposud neřešily, ale ve vědeckých kruzích panuje více méně shoda, jak takovouto situaci uchopit a tudíž lze předpokládat, že soudy budou z těchto vědeckých závěrů vycházet - opravdu lze jen předpokládat, jelikož v praxi existují otázky, ve kterých jsou mezi praxí a vědeckými autoritami zásadní rozdíly).

Vraťme se od obecného výkladu k dotčenému ustanovení a problematice "povinného bytu či místnosti". Soudní výkon rozhodnutí upravený občanským soudním řádem provádí tzv. soudní vykonavatelé, což jsou zaměstnanci soudu a tudíž osoby spadající pod Ministerstvo spravedlnosti ČR. Jakým způsobem zde zaměstnavatel "usměrňuje" své zaměstnace? Podle instrukce ministerstva spravedlnosti, která stanový "Řád pro soudní vykonavatele" se má pod výše uvedeným bytem povinného rozumět:

a) byt, ke kterému má povinný, po případě se svým manželem, nájemní nebo podnájemní právo,

b) byt, který je ve vlastnictví povinného nebo jeho spoluvlastnictví s další osobou (manželem),

c) byt (místnost), který povinný obývá v domě (bytě) svých rodičů, manžela, družky, druha, rodičů manžela apod.,

d) byt třetí osoby, ve kterém se povinný zdržuje trvale nebo přechodně, nikoliv však krátkodobě za účelem návštěvy,

e) místnost v ubytovně nebo hotelový pokoj.

Mám-li to shrnout podle této instrukce máme spojení chápat tím způsobem, že povinného k bytu či místnosti spojuje:

a) nájemní právo (včetně společného nájmu), b) podnájmení právo (včetně společného podnájmu), c) ubytovací smlouva, d) vlastnické nebo spoluvlastnické právo, e) faktické obývání bytu či místnosti příbuzného či jiné blízké osoby, f) faktické zdržování se v bytě či místnosti, nejde-li jen o krátkodobou návštěvu.

Není mi známo, že by toto pojetí soudní praxe zpochybňovala.

Nyní opustíme otázku, do jakých prostor smí exekutor vstoupit (mimochodem jsem neřešil otázky věci uložený či zastavených, dobrovolně odevzdaných třetí osobou atd.) a podíváme se na procesní stránku věci. Soudní exekutor ví, že smí vstoupit do bytu či místnosti, pakliže jde o některý z výše uvedených případů. Jednoduše dohledatelná je skutečnost, zda povinný není vlastníkem či spoluvlastníkem dotčené nemovitosti, ale ostatní skutečnosti nejsou nikde centrálně evidovány, či respektive o nich žádné objektivní důkazy nemusí existovat! Zákony stanovují exekutorovi právo a povinnost vést exekuci (ust. § 46 exekučního řádu), vydávat exekuční příkazy (ust. § 47 a následující exekučního řádu) i vybírat jakým způsobem či kombinací způsobů exekuci proveden (ust. § 58 exekučního řádu), ale na druhou stranu ho "nechávají na holičkách" jak má zjistit, který byt či místnost spadá či nespadá po výše uvedené vymezení.

V tomto ohledu je tedy pravda, že exekutor postupuje na základě domněnky, jelikož není stanoven postup, kterým by musel či mohl prokázat, zda dotčený byt či místnost jsou vůči povinnému ve výše uvedeném vztahu. Závazně rozhodnout o těchto skutečnostech by totiž mohl jen soud a průběh exekuce zákonodárce nezatížil povinností takto dokládat vztah povinného k dotčenému bytu či místnosti (v praxi by to totiž znamenalo v řadě případů praktickou neproveditelnost exekuce - než by se vyřešilo oprávnění vůči určitým prostorám, byly by věci dávno někde jinde). Na druhou stranu si však můžeme povšimnout, že např. u nemovitostí nemůže dojít k provedení exekuce, dokud exekutor příslušné potvrzení nezíská. Zde je ovšem tato míra kontroly možná vzhledem k způsobu evidence vlastnických práv k nemovitostem.

Na druhou stranu ovšem máte naprostou pravdu, že domněnky exekutora mají být podloženy a nikoliv zjevným projevem svévole. Zákon nikde nestanoví, jakým způsobem musí být domněnky podloženy, ale exekutor samozřejmě odpovídá za porušení zákona, pakliže se ho mohl při vynaložení přiměřeného úsilí vyvarovat. Zde se přímo nabízí srovnání s lékařem - je jasné, že činnost lékaře nemá směřovat k usmrcení pacienta, ale na druhou stranu nelze vyloučit, že k takovým následkům dojde. Pokud by se měl lékař zcela vyvarovat rizik pro pacienta, nemohl by pacienta léčit. Sledovaný cíl (vyléčení co největšího počtu pacientů) vyžaduje, abychom přistoupili na riziko, že někteří pacienti mohou v důsledku léčby zahynout. Na druhou stranu je poviností lékaře postupovat tak, aby rizika minimalizoval. Hovoří se zde o tzv. "lege artis", neboli pravidlech postupu, který je v odborných kruzích respektovaný jako ideální vyvážení rizika a přínosů. Postavení exekutora je v určitých ohledech obdobné. Ani exekuce na movité věci by nebylo možné provádět, pokud bychom měli zcela vyloučit rizika omylů a postižení třetích osob. Je tudíž třeba definovat, jaké je "lege artis" činnosti soudního exekutora, nebo-li mimo jiné to, jak je třeba podložit domněnky, aby provedení exekuce bylo pokud možno ideálním vyvážením mezi oprávněným zájmem na zpeněžení majetku dlužníka a rizikem poškození třetích osob.

Definování lege artis není jednoduchý úkol (kdyby tomu tak bylo, bylo by možné tyto pravidla začlenit rovnou do právního předpisu). Např. Vámi zmiňované "oprávněný sdělil, že tam má povinný své věci" je velmi ošemetné. Nakolik má oprávněný správné informace? Nakolik je důvod věřit jeho tvrzení? V praxi došlo k řadě přehmatů právě proto, že exekutor provedl exekuci na adrese, kterou se dozvěděl od oprávněného (a ten vyšel z toho, co mu povinný uvedl do smlouvy) aniž by si náležitě ověřil stav věci (nájemce dotčeného bytu se pak "poněkud divil", proč má prázdný byt kvůli exekuci na člověka, který v dotčeném bytě už několik let nebydlí).

Obávám se, že Vámi popsaná problematika není ani tak otázkou znalosti či neznalosti zákonů, jako spíš hledání té správné "lege artis" profese soudních exekutorů a zde bohužel těžko mohu takto obecně doporučit něco lepšího, než upozorňovat na "přehmaty" příslušná místa (předseda soudu, který pověřil soudního exekutora provedením exekuce, Ministerstvo spravedlnosti ČR, Exekutorská komora), jelikož "lege artis" se přesněji nevydefinuje, pakliže nebude náležitý objem konkrétních situací, ve kterých se musí určit, zda šlo či nešlo o postup "lege artis". Je-li si pak člověk důvodně jist, že exekutor postupovat ačkoliv jeho domněnky byly zjevně nepodložené, či dokonce v zjevném rozporu se zjištěnými skutečnostmi, může uplatňovat nárok na náhradu škody. Za škodu odpovídá jednak přímo soudní exekutor (neprokáže-li, že se jejího vzniku nemohl ani při spravedlivě očekávaném úsilí vyvarovat) a dále za škodu, která vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu (výkon činnosti exekutora je výkonem veřejné moci) odpovídá i stát.

S pozdravem,

Ondřej Načeradský, Občanská poradna o.s. Společnou cestou.