Společnou cestou -

Dobrý den,

na úvod bych rád zdůraznil rozdíl mezi otázkou odpovědnosti za přestupek či trestný čin a právem na náhradu škody. První typ řízení (ať již jde o přestupek řešený ve správním řízení či trestný čin řešený v trestním řízení) je charakteristický tím, že jde o vztah mezi státní mocí, vystupující z pozice ochránce veřejného pořádku. Prioritní je zde posouzení viny pachatele a vyměření přiměřené sankce/trestu či uložení jiného ochranného/nápravného opatření. Otázky náhrady materiální či nemateriální újmy zde mají vedlejší význam a tomu odpovídá i slabší postavení poškozeného v těchto řízeních. Zásada je taková, že se otázky náhrady škody neprojednají, pokud by tím docházelo k "zbytečnému" zdržování rozhodnutí o vině či nevině. Rozhodování o škodě je "civilní" záležitost, která je zde pouze "přílepkem" k trestnímu či přestupkovému řízení, která je připuštěna pro ty případy, kdy k rozhodnutí o vině je stejně nutné zjistit skutečnosti, které umožňují přiznat i náhradu škody, takže by bylo zbytečné, aby se identické okolnosti projednávaly následně ještě jednou v civilním řízení. Opačně však situace nefunguje - není-li k rozhodnutí o vině nutné zjišťovat skutečnosti, které jsou nezbytné k rozhodnutí o škodě, o vině se nerozhodne a poškozený se odkáže na civilní řízení (respektive se prokazování škody připustí pouze pokud nemá velký rozsah a nezdrží se tím průběh řízení - v přestupkovém řízení toto v trochu jiné formulaci najdete v ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).

Zcela jiná je situace v civilním řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu. Zde není "pánem sporu" přestupková komise (či jiný orgán pověřený projednáním daného typu přestupku) či státní zástupce, ale jsou to právě účastníci (žalobce, žalovaný) kdo má na průběh řízení zásadní vliv. U klasických typů civilního řízení je na účastnících jaké skutečnosti uvedou a jaké důkazy navrhnou k jejich prokázání či k vyvrácení tvrzení protistrany. Soudce hraje spíše roli "arbitra", byť je samozřejmě nutné, aby mimo jiné hodnotil, jaké skutečnosti a důkazy mohou a které již nemohou mít vliv na výsledek spor (v opačném případě by mohla kterékoliv ze stran protahovat spor do nekonečna).

Proč toto dělení zdůrazňuji? Současné české trestní právo nezná jakoukoliv formu soukromé žaloby v trestních věcech (jde tak trochu o anomálii vzniklou v rámci socialistických reforem práva), takže občan nemá šanci dosáhnout projednání trestní věci před soudem, pakliže se vznesením obžaloby nesouhlasí státní zástupce. Stručně řečeno: je-li PČR věc odevzdána k projednání přestupkové komisi MÚ, může si poškozený podat stížnost ke státnímu zástupci s tím, že dle jeho názoru PČR náležitě neposoudila závažnost činu, který bylo na místě kvalifikovat jako trestný čin, ale PČR ho přesto vyhodnotila jako pouhý přestupek a tudíž ho "převedla" z linie trestního na linii přestupkového řízení. Nenajde-li poškozený zastání u dozorujícího státního zástupce, může následně podat stížnost k výše postavenému státnímu zástupci, ale pokud soustava státního zástupitelství setrvá na původním názoru, neexistuje síla, která by toto rozhodnutí mohla zvrátit (stručně řečeno - pokud státní zastupitelství nechce, soud nikdy nedostane šanci projednat, zda o trestný čin šlo).

Budu dále předpokládat, že proti odevzdání věci k projednání v přestupkovém řízení jste již bezvýsledně protestoval. V přestupkovém řízení coby poškozený uplatňující nárok na náhradu škody máte postavení účastníka řízení, ale pouze v omezeném rozsahu - co do projednání náhrady škody způsobené přestupkem (viz ust. § 72 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) tomu odpovídá i skutečnost, že se máte proti rozhodnutí o přestupku právo odvolat pouze co do náhrady škody (viz ust. § 81 odst. 2 citovaného zákona).

Ze soudní praxe k tomuto můžeme citovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp.zn. 9 As 42/2007:

"Ustanovení § 72 písm. b) zákona o přestupcích nezakládá univerzální účastenství poškozeného v řízení o přestupku, nýbrž účastenství toliko v rozsahu, v jakém se projednává jeho nárok. Poškozený tak nemá jako účastník řízení možnost zasahovat do posuzování otázek viny a sankce, nýbrž pouze do otázky náhrady majetkové škody v užším slova smyslu, tj. do toho, zda správní orgán rozhodující ve věci přestupku na základě závěru o vině obviněného z přestupku správně posoudil otázky přímo související s náhradou škody, zejména kauzalitu mezi jednáním pachatele přestupku a majetkovou újmou poškozeného, zavinění pachatele přestupku a výši škody."

Úřad má samozřejmě povinnost projednat přestupek bez zbytečného prodlení tak, aby nedošlo k zániku odpovědnosti (za přestupek, nikoliv za škodu!) uplynutím lhůty jednoho roku dle ust. § 20 zákona o přestupcích. Bez bližšího studia spisu však nelze ani odhadovat, zda dochází či nedochází k průtahům ze strany úřadu - mohou nastat situace, kdy úřad v mezích zákona "dělá co může" a přesto se řízení vleče, či dokonce k "průtahům" dochází právě proto, že úřad musí respektovat postup uložený zákonem, který v tomto případě vychází z toho, že je lepší aby pachatel unikl trestu, než aby byl odsouzen nevinný.

Domníváte-li se, že v řízení k neodúvodněným průtahům dochází, můžete podat stížnost: a) služebnímu nadřízenému dotčeného úředníka - úředník je zaměstnanec a odpovídá pracovněprávní za řádné plnění svých úkolů, b) nadřízenému orgánu dozorujícímu na zachování lhůt ve správním řízení (může zasáhnout nejen v případě nedodržení lhůty, ale i tehdy, když je z dosavadního postupu zřejmé, že rozhodnutí nebude vydáno v zákonné lhůtě).

Bude-li zjištěno, že k neprojednání přestupku nedošlo zaviněním (ať úmyslně či nedbalostně) konkrétního úředníka, nelze vyloučit ani podání trestního oznámení ().

Bohužel nemáte příliš mnoho nástrojů jak zvrátit nedodržení lhůty k projednání přestupku, pokud Vaše stížnosti zůstanou bez účinné odezvy - musím zde opakovat, že v trestním i přestupkovém řízení jde prioritně o posouzení viny (což je vztah mezi státem a pachatelem) a náhrada škody patří systémově do občanského soudního řízení (žaloba na náhradu škody). Proto ani v případě následného prokázání pochybení úřadu nebudete mít možnost domáhat se vůči státu náhrady škody z titulu vadně vedeného přestupkového řízení, jelikož Vaše právo vymáhat náhradu škody v civilním řízení nebylo dotčeno (pouze se nevyužila "zkratka" k jeho přiznání).

K tomuto je možné odcitovat jinou pasáž z již citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp.zn. 9 As 42/2007:

"Řízení o přestupcích je svou povahou sankční správní řízení, v němž je posuzováno, zda došlo ke spáchání přestupku, kdo jej spáchal a za jakých okolností, jakou sankci je třeba uložit pachateli přestupku za jeho protiprávní jednání. Toto posuzování má veřejnoprávní povahu, když stát zde (až na nečetné výjimky z úřední povinnosti) ve veřejném zájmu stíhá jednání naplňující znaky skutkových podstat přestupků. Účastníkem řízení o přestupcích je tak především obviněný z přestupku. Dále jím však může být (mimo jiné) také poškozený, jenž ovšem musí nejprve vznést nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Vztah mezi poškozeným a obviněným z přestupku je přitom z povahy věci vztahem soukromoprávním, neboť jeho předmětem je výlučně majetkoprávní nárok, o němž může být rozhodnuto pouze v případě, že v přestupkovém řízení bude vysloveno, že obviněný z přestupku přestupek spáchal, tj. že je pachatelem přestupku. Proto také, pokud je účastníkem přestupkového řízení poškozený, musí podle § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí, kterým je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Posuzování viny a trestu obviněného z přestupku se však nachází mimo sféru ovlivnitelnou procesní aktivitou poškozeného jako účastníka řízení, neboť toto je – jak již bylo řečeno – svěřeno výlučně do rukou státu, který naplňuje veřejný zájem na stíhání jednání naplňující znaky skutkových podstat přestupků. Poškozený tedy nemá subjektivní veřejné právo na to, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného z přestupku, a tudíž nemůže být dotčen na svých právech tím, když takové rozhodnutí není správním orgánem vydáno, resp. je vydáno rozhodnutí jiné, v daném případě rozhodnutí o zastavení řízení. Tímto rozhodnutím totiž není poškozený žádným způsobem zkrácen na svém právu domáhat se cestou občanskoprávní žaloby náhrady škody vůči pojišťovně či přímo vůči tomu, kdo byl v původním řízení obviněn z přestupku a v občanském soudním řízení pak navrhovat důkazy k prokázání svého tvrzení, že uvedená osoba za způsobenou škodu skutečně odpovídá. Pokud přestupkové řízení neskončilo rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal, soud v občanském soudním řízení není výsledkem takového přestupkového řízení vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Poškozený, který uplatňuje nárok na náhradu způsobené škody prostřednictvím pojištění obviněného, tak může mít nanejvýš zájem na tom, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného, tzv. zájemník je však účastníkem řízení pouze tam, kde mu zákon takové postavení přiznává, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 2 As 73/2006 – 53, publikovaný pod č. 1393/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz. "

S pozdravem,

Ondřej Načeradský, Občanská poradna o.s. Společnou cestou.