Společnou cestou -

Dobrý den,

Vaši otázku můžeme ve své podstatě zredokuvat na to, zda-li je ve Vašem případě doba přepravy mezi jednotlivými dodavateli výkonem práce. Pokud bychom přepravu uznali jako výkon práce, pak by samozřejmě nastoupila úprava práce přesčas (jsou-li splněny obecné podmínky práce přesčas), pokud bychom ji neuznali, představuje doba přepravy maximálně překážku ve výkonu práce na straně zaměstnavatele pro kterou se nebude krátit mzda, či případně bude příslušet náhrada mzdy (ponecháme stranou otázku cestovních náhrad).

Zodpovědět na otázku, zda-li je samotná cesta výkonem práce je však mnohem složitější. Samozřejmě můžeme vzít jednoduchý případ, kdy u řidiče autobusu nebude sporu, že řízení autobusu je výkonem práce, ale to Vám příliš nepomůže. Obecně vzato si je třeba vzít k ruce pracovní smlouvu s náplní práce a zkoumat, zda-li je součástí Vašich pracovních úkolů "přepravovat sám sebe".

Bohužel se mi nepodařilo dohledat judikaturu, která by tyto otázky uspokojivě řešila.

JUDr. Dominik Brůha publikoval k tomuto v odborovém bulletinu Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR následující názor:

"Z výše uvedeného je zřejmé, že pro posuzování nároků zaměstnance při pracovní cestě, jejíž délka přesahuje stanovenou pracovní dobu, je určující, co konkrétně zaměstnanec koná a kdy to koná. Přesněji řečeno, jestliže bude zaměstnanec vykonávat na pracovní cestě po stanovené pracovní době práci, kterou má sjednanou v pracovní smlouvě jako druh práce podle § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, pak se bude jednat o práci přesčas a zaměstnanec musí být s ohledem na tuto skutečnost odměněn - typicky řidič, který řídí vozidlo i po stanovené pracovní době.

Pokud však nebude po stanovené pracovní době na pracovní cestě zaměstnanec vykonávat práci, kterou má sjednanou v pracovní smlouvě jako druh práce nebo nebude vykonávat práci žádnou, což bývá častěji, pak mu za tuto dobu na pracovní cestě náležejí pouze náhrady cestovních výdajů podle shora citovaného zákona o cestovních náhradách. Jedná se o takové případy, kdy zaměstnanec po stanovené pracovní době na pracovní cestě už pouze cestuje, tzn. je v dopravním prostředku. Dále se jedná o případy, kdy má zaměstnanec pro pracovní cestu zaměstnavatelem povoleno použití vlastního automobilu, který sám řídí, tedy toto řízení vozidla není pro tohoto zaměstnance výkonem práce. Řízení silničního motorového vozidla (automobilu) je totiž výkonem práce pouze pro řidiče z povolání a nebo když by zaměstnanec měl se svým zaměstnavatelem uzavřený samostatný pracovněprávní vztah (např. dohodu o provedení práce nebo jiný vztah) na řízení tohoto vozidla."

V tomto textu zřejmě přebírá názor JUDr. Marie Salačové, která svůj názor k tomuto publikovala v Účetnictví či Mzdě a personalistice v praxi:

"Pokud však nebude po stanovené pracovní době na pracovní cestě vykonávat práci, kterou má sjednanou v pracovní smlouvě jako druh práce nebo nebude vykonávat práci žádnou, což bývá častěji, pak mu za tuto dobu na pracovní cestě náležejí pouze náhrady cestovních výdajů podle shora citovaného zákona o cestovních náhradách. Jedná se o takové případy, kdy zaměstnanec po stanovené pracovní době na pracovní cestě už pouze cestuje, to znamená je v dopravním prostředku nebo, což je velmi časté, pro pracovní cestu má povolené silniční motorové vozidlo, které sám řídí a nutno dodat, že ani toto řízení vozidla není pro tohoto zaměstnance výkonem práce. Řízení silničního motorového vozidla ( automobilu) je výkonem práce pouze pro řidiče z povolání, anebo kdy by zaměstnanec měl se svým zaměstnavatelem uzavřen samostatný pracovněprávní vztah ( např. dohodu o provedení práce nebo jiný vztah) na řízení tohoto vozidla."

K tomuto se vyjadřuje i autor příspěvku v Práci & mzdě (ASPI a.s.) JUDr Bořivoj Šubrt:

"...z povahy práce některých zaměstnanců vyplývá potřeba konat časté pracovní cesty, při nichž vyjíždějí a vracejí se mimo svoji pracovní dobu (např. montéři). Ze zákona přísluší zaměstnancům za celou dobu pracovní cesty stravné, nicméně za čas strávený na pracovní cestě jinak, než plněním pracovních úkolů mimo pracovní dobu jim nepřísluší mzda či plat. Tito zaměstnanci se často dožadují toho, aby tato doba jim byla uznána jako práce přesčas, což však není možné, neboť práci nekonají (pokud předmětem druhu jejich práce není např. řízení motorového vozidla). Zákon ale nebrání tomu, jim za čas strávený na cestě mimo pracovní dobu, který není výkonem jejich práce, poskytovat jakoukoli kompenzaci (náhradu). Nepůjde ovšem o cestovní náhradu, neboť ve smyslu § 156 odst. 3 zákoníku práce se nejedná o náhradu výdajů, přičemž eventuelní výdaje zaměstnance jsou kompenzovány zejména stravným, které je poskytováno za celou dobu trvání pracovní cesty. Šlo by o tzv. náhradu za čas strávený na cestě. Podle principu „co není zakázáno je dovoleno“ nicméně zákon nebrání poskytování takovéto náhrady, což je možné i u zaměstnavatelů v tzv. rozpočtové sféře (právě proto, že nejde o cestovní náhradu, nezakazuje její poskytování ustanovení § 173 ZP)"

Osobně bych možná nešel ve svých názorech tak daleko, abych tvrdil, že na řízení motorového vozidla musí být uzavřen samostatný pracovně právní poměr, nicméně musím se k těmto názorům přiklonit minimálně v tom smyslu, že z potřeby zaměstnavatele, aby zaměstnanec svoji práci vykonával na různých místech, nelze automaticky dovozovat, že přeprava mezi těmito místy je sjednanou prací. Pokud by zaměstnavateli plně dostačovalo, kdyby se zaměstnanec dokázal "zhmotnit" dle potřeby na kterémkoliv místě, jelikož mu nejde o cestu jako takovou, ale toliko o skutečnost, aby se zaměstnanec "nějak objevil" na jiném místě, je zatěžko považovat cestu za výkon práce. Toto je samozřejmě pouze můj právní názor. Zákon nedává a dost dobře ani nemůže dávat výslovnou odpověď na to, co bylo ve Vašen pracovním poměru sjednáno jako výkon práce a v případě sporu by si na tuto otázku musel udělat názor příslušný soud.

Za Občanskou poradnu Jižní Město Ondřej Načeradský.