Společnou cestou -

Dobrý den,

šance existuje vždy, ale těžko Vám mohu odhadnout jak velká. Soud má řešit péči o dítě v nejlepším zájmu dítě (v rámci toho, co umožňují poměry po rozpadu soužití rodičů), což nemusí být právě jednoduchý úkol. Soud vždy zkoumá, jakým způsobem byla mezi rodiči dělena péče o dítě před rozpadem soužití, jaké je kdo schopen zajistit dítěti výchovné prostředí, a časté je i psychologické zkoumání rodičů a dítěte (osobnost rodičů a jejích rodičovské kompetence, vazba na dítě, schopnost vycházet s druhým rodičů, vazba dítěte na rodiče, snaha některého rodičů manipulovat dítě proti druhému rodiči atd.).

U takto starého dítěte soud samozřejmě zkoumá i názor dítěte, nicméně nejde o 100 % vodítko ani co ohledně toho, co dítě skutečně chce (dítě může být zmatené, jelikož ve skutečnosti chce oba rodiče), ani ohledně toho, co je v jeho nejlepším zájmu (dítě může pragmaticky chtít být s rodičem, který je při výchově nedůsledný, jelikož po něm nevyžaduje plnění tolika povinností).

V praxi bývá častější svěřování dítěte matce, což nebývá projev diskriminace, ale skutečnosti, že ve většině případů má matka větší podíl na péči o dítě a dítě je zvyklé, že základní životní servis dostává od matky. Tato situace se samozřejmě mění s růstem dítěte a hlavně jde o obecné tvrzení, které nemusí v konkrétním případě vůbec platit. Není se problém setkat s případem, kdy primárním nositelem péče o dítě je otec, zatímco se matka realizuje v pracovní svéře.

Úplně samostatnou kapitolou jsou pak případy, kdy některý z rodičů je nekompetentní k výchově dítěte (např. alkoholismus) o psychickém či fyzickém týrání nemluvě.

Ze zkušenosti mohu konstatovat, že pláč dítěte, které "se nechce vrátit" k rodiči v jehož je péči, ještě nemusí nic znamenat. Dítě, obzvlášť takto krátce po rozpadu soužití, zpravidla ve skutečnosti chce oba rodiče, takže v rámci předávání dítěte může docházet k nepřijemným prožitkům na obou stranách.

Matka se domnívá, že dítěti škodí styk s otcem, jelikož dítě "je vystresované", když ho chystá k otci a po návratu "je rozhozené" a trvá několik dní, než si opět zvykne na denní režim. Otec, který je nyní dítěti vzácný (jelikož ho může výdat pouze podstatně kratší dobu a matku může dítě vnímat jako samosřejmost) pak naopak situaci vznímá tím způsobem, že se k němu dítě nemůže dočkat, jelikož u matky není spokojené a po návratu netouží po ničem jiném než se opět vrátit k otci.

Z výše uvedeného proto nelze bez dalšího dovozovat nic o tom, komu by bylo vhodnější dítě svěřit, ale rozhodně lze doporučit, aby rodiče (sami či společně) navštívili dětského psychologa a zkusili se poradit a domluvit na tom, jak učinit svůj rozchod pro dítě co nejméně traumatickým. Rozhodně dítěti zpravidla neprospěje, pokud ho rodiče "postaví do prostřed soudního bitevního pole" a vyžadují, aby si mezi nimi vybíralo.

V případě potřeby svůj dotaz doplňte nebo upřesněte.

S pozdravem,

Ondřej Načeradský, Občanská poradna o.s. Společnou cestou.