Společnou cestou -

Dobrý den,

úvodem vyřešíme otázku vrácení části výživného za dobu, kdy dítě je u druhého z rodičů - na nic takového opravdu není právo. Výživné je stanoveno v určité pravidelné měsíční platbě, ale to neznamená, že by se přepočítávalo na jakousi "denní sazbu", která by se platila podle toho, kdo má zrovna dítě u sebe. K výživnému je třeba přistupovat jako k určitému celkovému objemu finančních prostředků, kde se v rámci měsíční splátky hradí jak krátkodobé tak dlouhodobé náklady, takže ani v případě, kdyby bylo dítě celý měsíc u druhého z rodičů, není nárok na vrácení jakékoliv částky - tyto prostředky se použijí k úhradě nákladů, které má dítě i v době, kdy je u druhého z rodičů, či na náklady, které vzniknou v dalších měsících. Tím samozřejmě netvrdím, že by se ignorovalo, jak ve výsledku vypadá skutečná péče o dítě - v rámci stanovení výživného se vychází z toho, že bude styk s dítětem, ale pokud by rozsah styku upraveného dohodnou následně podstatně přesáhoval obvyklou míru, či došlo k novému rozhodnutí o styku s dítětem, který by rozsah styku podstatně rozšířil, lze požadovat, aby vzhledem ke změně poměrů soud posoudil, zda není na místě upravit do budoucna výši výživného. Vyloučit nelze ani to, že soud následně rozhodne, že již půjde o střídavou péči, jelikož rodiče si ji v podstatě fakticky sami zavedli, v praxi funguje a dle všeho je takovýto režim v zájmu dítěte. Tak či onak však půjde o opatření do budoucna a nikoliv o vracení výživného za dobu minulou (kromě toho obecně platí, že se u nezletilých dětí spotřebované výživné nevrací).

Tím jsem v zásadě již předestřel, z čeho bude soud vycházet v případě, pokud podáte návrh na to, aby děti byly svěřeno do střídavé péče nebo dokonce do výhradní péče otce. Základním kritériem je zde zájem dítěte - soud by měl upravit výchovu tak, aby to odpovídalo zájmu dítěte s ohledem na jeho osobnost, vlohy, schopnosti, vývojové možnosti, citovou orientaci i vazbám dítěte na sourozence, prarodiče či další příbuzné. O zájem dítěte jde ve své podstatě i u zkoumání poměrů rodičů, kde se řeší jejich výchovné schopnosti, schopnost vytvořit dítěti potřebné stabilní zázemí i jejich schopnost dohodnout se s druhým rodičem na výchově, předávání informací atd. Tím netvrdím, že by soud měl ignorovat práva rodičů, ale v případě kdy dojde ke střetu, dá soud přednost té variantě, která je v zájmu dítěte.

Zde je třeba upozornit, že zájem dítěte nemusí být nutně to, co dítě tvrdí, že chce. Soud by samozřejmě (úměrně věku) neměl přání dítěte ignorovat, ale musí brát na zřetel, že přání dítěte můžete mít různou motivaci od stesku po rodiči, kterého vídá méně často, přes ovlivnění některým z rodičů až po snahu být u rodiče, který poskytuje příjemnější "služby". V praxi tak lze např. citovat případy, kdy se ukázalo, že dítě chce být u otce, protože mu umožňuje hrát hry na počítači, zatímco matka dítě nutí chodit ven - tím nechci tvrdit, že by počítače byly nějaké zlo, ale soud musí rozlišit, jaká je motivace dítěte, a nakolik je tato motivace v jeho vlastním zájmu. Každý z nás moc dobře ví, že to co člověk chce a to co je pro něj dobré, není vždy to samé...

Největší naději na úspěch by návrh samozřejmě měl v situaci, kdyby s ním oba rodiče souhlasili a vše by nasvědčovalo tomu, že nebude problém, aby spolupracovali v míře nezbytné pro střídavou výchovu. Pro dítě je výchovně zničující, pokud se dostane mezi dvě neslučitelné představy rodičů o tom jak ho vychovávat, nemluvě o situacích, kdy si přes něj rodiče ventilují vzájemnou nevraživost - pro dítě je lepší pokud, se může citově navázat na jednoho rodiče a uvěřit jeho tvrzením, že druhý z rodičů je "......", než být v situaci, kdy týden poslouchá od tatínka, že jeho maminka je "......" a druhý týden poslouchá od maminky, jaký je tatínek "......".

Střídavá výchova má tudíž šance v situaci, kdy soud dojde k závěru, že by spolu rodiče měli být schopni rozumně vycházet. "Hodit" dítě mezi "frontové linie" jeho rodičů není nejšťastnější i když samozřejmě nelze vyloučit, že k něčemu takovému dojde vzhledem k vývoji situace či k tomu, jak soudce vyhodnotí či "testuje" situaci (u některých soudců je běžné, že v první fázi preferují střídavou výchovu a čekají na to, zda-li se rodiče uklidní a začnou v zájmu dítěte spolupracovat, nebo bude nutné dítě svěřit do péče pouze jednoho z nich).

Tím se dostávám k tomu, jaký je postoj soudů k střídavé péči: různý. Někteří soudci tuto variantu uznávají a preferují, jiní (zpravidla na základě negativních zkušeností) vychází z toho, že prakticky nikdo nemá po rozpadu vztahu natolik harmonické vztahy s bývalým partnerem, aby střídavá péče plnila svůj účel. Osobně Vám mohu doporučit informovat se na místně příslušném orgánu sociálně právní ochrany dětí (dost možná Vámi zmiňovaná "sociálka"), jaké mají zkušenosti s místními soudci. Ostatně tento orgán hraje v řízení velmi významnou úlohu a tudíž lze doporučit ho informovat o situaci, konzultovat s ním další postup a ideálně ho přesvědčit, aby následně u soudu podporoval Vaše stanovisko (či alespoň zůstal neutrální). Konkrétní situace se v praxi liší soud od soudu - někde se dostává soudce s orgánem do sporů, jinde tvoří soudce a pracovnice "sehrané duo" a jindy je sociální pracovnice natolik dominantní, že mají účastníci nakonec pocit, že soudce akorát podepsal, co mu pracovnice nadiktovala.

Dosáhnout rovnou svěření dětí do péče otce může být obtížné. Nedošlo-li v praxi ke stavu, kdy již vlastně děti tímto způsobem žijí, může mít soud obavy z takto rázného "převrácení" situace a spíše se klonit ke střídavé výchově či k zamítnutí návrhu. Samozřejmě záleží na situaci, nicméně by zde již měly být pádnější argumenty svědčící o tom, že současný režim není v zájmu dětí a o jejich potřeby (hmotné i nehmotné) bude lépe postaráno v případě svěření dětí do péče otce. Budete-li se klonit k této variantě, doporučuji situaci podrobně probrat s pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany dětí. Nebudou-li k péči matky výhrady, může být výsledkem třeba také jen to, že děti potřebují větší rozsah styku s otcem...

V případě potřeby svůj dotaz doplňte nebo upřesněte.

S pozdravem,

Ondřej Načeradský, Občanská poradna o.s. Společnou cestou.