Společnou cestou -

Dobrý den,

uvádíte, že se Vaše tchýně rozváděla před několika lety. Nezmiňujete, zda a jak bylo řešeno vypořádání společného jmění manželů, které je pro majetkové vztahy mezi bývalými manželi rozhodující. Raději zopakuji a zdůrazním, že je rozhodující pro vztahy mezi manželi. Z pohledu "vnějších" věřitelů je naopak zcela jedno, jak si manželé závazky spadající do společného jmění manželů mezi sebou vypořádali.

Vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") může proběhnout dohodou, soudně či nastoupením tzv. zákonné fikce. Pokud by zde existovala dohoda či soudní rozhodnutí, je třeba vyjít z jejich obsahu. Nedošlo-li ve lhůtě tří let od zániku manželství k uzavření dohody či k podání návrhu na soudní vypořádání, dochází uplynutím tří let k automatickému vypořádání SJM podle zákona. Z hlediska závazků spadajících do společného jmění manželů pak platí, že manželé odpovídají 50:50. Takže pokud věřiteli uhradí celou pohledávku pouze jeden z manželů (již jsem zmiňoval, že věřitel neřeší, jak si manželé závazky vypořádali), může se následně na základě tohoto vypořádání domáhat, aby mu druhý z manželů uhradil díl ze společného závazku dle proběhlého vypořádání SJM.

Trochu složitější může být situace pokud jde o částky o které dluh narostl v důsledku toho, že nebyl řádně splácen. Zde je totiž otázkou, do jaké míry může ten který z bývalých manželů za vznik takovéhoto navýšení a do jaké míry bylo možné při náležité péči vzniku navýšení předejít.

Teoreticky bychom totiž měli dojít k závěru, že pokud jsme v situaci, kdy musí kterýkoliv z bývalých manželů na výzvu věřitele uhradit celou pohledávku (je otázkou, zda-li o takovou situaci skutečně šlo - je poněkud zvláštní, že by Vaše tchýně měla figurovat ve smlouvě jako spoludlužnice a přitom o ničem nevěděla - aby byla skutečně spoludlužnicí, byl by třeba na smlouvě její podpis), měl by věřitelem oslovený dlužník obratem vyrozumět svého bývalého manžela a vyzvat ho, aby svůj díl dluhu splnil, či ho povinnosti úhrady jinak zbavil. Pakliže k tomu nedojde, je ideální uhradit celý závazek a následně vymáhat po bývalém manželovi 1/2 závazku. Není-li to možné, bylo by na místě uhradit minimálně "svoji" polovinu závazku a následně být schopen argumentovat, že ke zvýšení nákladů došlo proto, že bývalý manžel na výzvu k částečné úhradě nereagoval a nebylo možné zajistit úhradu celého dluhu. Pokud k navýšení nákladů dojde v situaci, kdy ani jeden z manželů neuhradil na výzvu svůj díl, není důvod, proč by zvýšené náklady měl nést pouze jeden z nich.

Z hlediska toho jak fakticky náhradu vymoci, tak v první fázi je vždy na místě předžalobní upomínka (výzva k dobrovolné úhradě s upozorněním, že dalším krokem bude podání žaloby k soudu).

Nedojde-li návazně k vyřešení situace, nezbývá než podat žalobu k soudu, přičemž před podáním žaloby je někdy vhodné uvážit, jestli lze reálně očekávat, že žalované finanční prostředky bude možné vymoci. Pokud totiž mám pohledávku např. proti osobě, která nemá žádný majetek ani postižitelný příjem, či respektive má již na sebe velké množství exekucí pro takové částky, že není pravděpodobné, že by se vše podařilo někdy uhradit, může být u soudu získaný rozsudek fakticky nevymahatelný a tudíž je někdy k úvaze, zda má do vedení sporu vůbec smysl investovat čas a peníze. Na druhou stranu, pokud na podání žaloby rezignuji, musím počítat s tím, že se závazek po uplynutí zákonem stanovené lhůty promlčí a následně nebudu moci pohledávku vymáhat, byť se majetková situace protistrany radikálně zlepší.

V případě potřeby svůj dotaz doplňte nebo upřesněte.

S pozdravem,

Ondřej Načeradský, Občanská poradna o.s. Společnou cestou.