Společnou cestou -

Vážená paní,

děkujeme za dotaz. Předně je třeba vyjít z toho, že vyživovací povinnost dosažením zletilosti nezaniká, nýbrž trvá tak dlouho dokud se dítě není schopno samostatně živit (existují určité výjimky, pokud by se úmyslně práci vyhýbalo). Dosažením zletilosti však dochází ke změně v tom smyslu, že návrh na přiznání nebo změnu (úpravu) vyživovací povinnosti již musí podat samo dítě (nelze z úřední povinnosti). Soud sám ze své iniciativy nezačne změnu projednávat ani nepřizná výživné vyšší, než jaké požaduje v návrhu oprávněné dítě. Do doby než je rozhodnutí změněno, měly by obě strany plnit dle platného rozhodnutí. Pokud tak matka nečiní, riskuje spáchání přečinu zanedbání povinné výživy (dle standardní rozhodovací praxe soudů postačí za určitých okolností nesplnění vyživovací povinnosti po dobu čtyř měsíců). Co se týká otce, ten dokud nebude rozhodnuto o změně vyživovací povinnosti, striktně právně vzato nic platit nemusí, nicméně soud může rozhodnout o změně i se zpětnou účinností (až tři roky), a potom by musel doplácet o to vyšší částku. Nad to samozřejmě zde existuje i určitá rovina morální a respektive právní mimosoudní a z tohoto pohledu lze mít za to, že otec by měl na změnu poměrů zareagovat i změnou plnění vyživovací povinnosti. Jako nejrozumnější se proto jeví vzájemná dohoda mezi otcem, matkou a dítětem o úpravě vyživovací povinnosti, s tím, že dohodu potom je vhodné nechat schválit soudem. Vzhledem k tomu, že soud u zletilých jedná pouze na návrh, nemá prakticky jinou možnost než vzájemnou dohodu stran schválit. Každopádně, pokud by otec plnil nějaké výživné ještě před schválením dohody, je vhodné uschovat si potvrzení o úhradě, aby mohla být případně započtena pro případ rozhodnutí se zpětnou účinností.

S pozdravem Jan Petr Kosinka